Rozhovor: Christopher Paolini

Christopher Paolini poskytl před Humbookem několik rozhovorů, jeden z nich – pro iLiteraturu.cz – vám přinášíme. Příjemné čtení! 😉
Každou knihou musím dokazovat, že na to mám
V rámci literárního festivalu HUMBOOK navštívil Prahu i Christopher Paolini, jeden z nejvýraznějších autorů komerčně zaměřené fantastiky nového tisíciletí. Navzdory pověsti neoriginálního autora, vděčícího za úspěch touze čtenářů jednak po osvědčených schématech a jednak po silném příběhu „mladého“ spisovatele stojícího mimo systém, se v rozhovoru prezentoval jako přemýšlivý autor a poctivý vypravěč, odhodlaný na sobě tvrdě pracovat.

iLiteratura.cz: Při projíždění zdrojů k vašemu jménu se opakovaně zdůrazňuje vaše mládí v době, kdy jste psal Eragona. Jako kdyby právě nízký věk autora byl tou největší kvalitou knihy a zároveň známkou autenticity. Navzdory tomu, že prodeji podobné kampaně jistě pomohly, nemáte pocit, že vás konkrétně o něco ochudily?
Christopher Paolini: Asi ano. Při psaní druhé knihy jsem cítil, že je moje povinnost dokázat, že to dokážu znovu. Že „musím“. A to přesto, že až do třetí knihy jsem se rozhodně necítil jako profesionální spisovatel. Druhá kniha, stejně jako první, je z mého pohledu jedna velká, šťastná náhoda. Ale i nyní, když je celý cyklus zdárně dopsán, cítím opět tlak na to, že musím dokázat napsat další velký projekt, uspět i v jiném žánru, než je fantasy.
Každý autor každopádně, bez ohledu na svůj věk, vychází ze svých zkušeností. Výhodou mé série bylo, že mi dala určitý rámec, díky němuž jsem mohl dopilovat své schopnosti, vyvíjet se postupně a najít mnohem lepší přístup ke svému světu a postavám. Samostatné romány by byly v tomhle ohledu větší výzvou a vzhledem k mému tehdejšímu věku určitě i obtížnějším projektem vzhledem k tomu, čemu všemu bych musel řešit.

iLiteratura.cz: Trochu bych navázal na zmínku o pilování schopností – kdy jste cítil, že jste definitivně nalezl svůj vlastní hlas jako spisovatel? Která vaše kniha je nikoliv nejlepší román, ale nejlepší Paolini?
Christopher Paolini: Těžká otázka. Už před Eragonem jsem dost psal, právě proto, abych si dokázal ujasnit, co bude můj hlas, jak jste to nazval. Rozhodně ten proces ale nekončí s Eragonem. Nechci říct, že ty knihy jsou nejlepší, ale u třetího a čtvrtého dílu jsem cítil, že mám všechno mnohem více pod kontrolou. Že jsem konečně vypravěč vlastního příběhu, nikoliv pocty jiným autorům. Byl jsem schopen se vypořádat s řadou scén mnohem sebevědoměji. Ne že bych neměl v Eragonovi děsivé nebo romantické scény, ale do značné míry to bylo díky náhodě, ne umu.
Jistě, v umění není nic jistého, ale věřím, že nyní mám mnohem větší potenciál psát tak, jak si představuji, že bych měl a chci. Nejlepší odpověď na vaši otázku zní, je že nejlepší Paolini je kniha, kterou právě píšu.

iLiteratura.cz: Což má být science fiction. Co stojí za takovou změnou žánru?
Christopher Paolini: Jako dítě jsem četl stejně sci-fi jako fantasy – můj otec byl velkým fanouškem sci-fi jako takové, takže jsem kolem sebe měl vždy obří množství té největší klasiky: od Heinleina, BradburyhoFranka Herberta po Octavii Buttlerovou nebo Dana Simmonse. Má nová kniha je v podstatě milostný dopis žánru a všem těm skvělým věcem, které na něm miluju.
Sci-fi je navíc žánr, který vypráví o možnostech lidstva a svým způsobem mapuje cestu, po které bychom mohli a dost možná i měli kráčet, abychom naplnili některé z našich ideálů. Vyrůstal jsem na Star Treku a podívejte se, kolik lidí inspiroval!
Další věc je to, jakým způsobem se proměnil náš svět a technologie, které využíváme. My vlastně žijeme ve sci-fi světě. Představte si, že byste dnešní technologie ukázali někomu ze 60. let, byl by úplně mimo. Náš svět je sci-fi plný, aniž bychom si to uvědomovali – spousta příběhů obsahuje prvky, které třeba ještě neexistují, ale my už je ani jako sci-fi nebereme. Od zbraní po holografické displeje… Spousta akčních filmů jsou sci-fi, marvelovky jsou sci-fi (nebo fantasy, podle toho, co budete považovat za určující).
Nakonec ale platí, že při psaní sci-fi i fantasy máte jako autor určité výhody, které v tom druhém žánru nemáte. Nejsou horší nebo lepší, jsou prostě odlišné. Věci se v nich dělají jinak…

iLiteratura.cz: Český spisovatel Ondřej Neff tvrdí, že sci-fi je literatura, kde je něco jinak…
Christopher Paolini: Ano (se smíchem). Já si to popisuju tak, že fantasy je příběh, kde porušujete přírodní zákony a nakonec řeknete „Čaroděj to tak udělal“. Ve sci-fi porušujete přírodní zákony, protože rekalibrujete štíty (narážka na Star Trek a jeho řešení řady problémů – pozn. autora). Ale pravda je i to, že existuje řada sci-fi, kde žádné přírodní zákony porušit nemusíte. Vždy ale musíte vyprávět příběh, který lidi chytne a nějak je donutí přemýšlet. A já rád vyprávím příběhy…

iLiteratura.cz: A čím zaujmete čtenáře ve svém sci-fi vy?
Christopher Paolini: Nerad vyzrazuji děj knih dopředu, ale budou tam vesmírné lodě, mimozemšťané, lasery a výbuchy… a chapadla. Chapadla tam budou určitě.

iLiteratura.cz: Říkal jste, že jste zkoušel psát už před Eragonem. O co se jednalo, byly ty projekty dokončené?
Christopher Paolini: Byly to povídky. A zkoušel jsem i romány… nebo lépe řečeno, zkoušel jsem rozpracovat myšlenku románu, ale nikdy jsem se nedostal přes prvních pár stránek. Nebyl jsem schopný pokračovat, což bylo neuvěřitelně frustrující. Takže jsem se zastavil a půl roku jsem četl knihy o tom, jak psát knihy. Moji rodiče si všimli, že mě to zajímá, takže mi umožnili přístup k ještě většímu množství knih. Tehdy jsem poprvé naplno ocenil a pochopil, jak je důležitá struktura příběhu a její kontrola.

iLiteratura.cz: Takže pak jste začal psát…
Christopher Paolini: Ne. Víte, byl jsem hodně metodické dítě; a pořád jsem. Nezačal jsem tedy psát Eragona hned. Místo toho jsem si řekl, OK, vytvořím si fantasy svět a dějovou linku. Ale nebudu to dělat jako knihu, spíš jako cvičení, že dokážu vymyslet příběh, který by se knihou mohl stát. A přesně to jsem udělal. Stvořil jsem svět a umístil jsem do něj příběh.
A pak jsem si řekl: fajn, a teď zkusím napsat zápletku pro celou trilogii a napíšu román, abych si vyzkoušel, že to dokážu přeměnit v několikasetstránkový román. A ono se to povedlo.

iLiteratura.cz: Eragon nejprve vyšel mimo zaběhnuté nakladatelské domy, pod ty jste přešel teprve s druhou knihou. Mělo to nějaké dopady na vaše psaní?
Christopher Paolini: Nijak zásadní. Samozřejmě, Eragona jsem editoval spolu s rodiči, takže žádní profesionálové, ale ani později se neobjevily nějaké zásadnější připomínky nebo zásahy. Vlastně to byly takové ty běžné věci, co vás u fantasy ság napadnou, jako třeba „Zkrať to putování“. Moc putování škodí…

iLiteratura.cz: Z toho, co jsem zatím slyšel a zjistil, to vypadá, že máte rád klasickou fantasy, založenou spíš na mytologii než na realističnosti. Nebo jinak řečeno, spíš jako Poslední jednorožec než jako Hra o trůny.
Christopher Paolini: Naprosto. Miluji mytologickou fantasy. Obdivuji a uznávám, co dělá George R. R. Martin, ale je to na mě moc temné a kruté. Ale je super, že tak píše, nabízí skvělý protipól řadě až moc růžových a milých fantasy. Osobně ale mám jako čtenář i vypravěč mnohem raději spíš tolkienovský kurz, jak ho razil třeba Tad Williams,Gormenghast od Mervyna Peaka nebo Zeměmoří od Ursuly K. Le Guinovéa spousta dalších. A zapadá mi sem třeba i Duna Franka Herberta. Ti všichni na mě měli vliv a mají pořád. Jejich příběhy přece nevyprávějí o dracích a obrech, ale o důležitých věcech. O životě, o smrti, o významu našich činů.
Samozřejmě, že fantasy má problém v tom, že ve světě, kde můžete mít pavouky větší než dům, je obtížné udržet všechny tyhle věci nějak ukotvené v emocích – a emoce potřebujete, aby tomu lidé věřili. To je pro vypravěče výzva. A nakonec si uvědomíte, že musíte být pevní ve svých zásadách. Na začátku příběhu si můžete vymyslet jakékoliv pravidlo, ale pak už ho prostě musíte dodržovat.

iLiteratura.cz: Mluvil jste o stvoření svého světa. Čím jste začal?
Christopher Paolini: Všechny mé příběhy začínají jednou ze dvou věcí: obrazem nebo pocitem. Mnohdy obojím zároveň. Eragon vyrostl z obrazu mladíka v lese s dračím vejcem. Právě tohle mi otevřelo dveře k celé sérii. Všechno ostatní vyšlo z tohohle jednoho obrazu a z pocitu přátelství mezi Eragonem a Safirou. A postupovalo to formou otázek. Jak se dračí vejce a chlapec ocitli v lese? Jaká je role draků v tom světě? Co znamená, že ho najde chlapec? A tak dále a tak dále. Odpovídání na podobné otázky je to, co podle mě vytvoří realistický obraz světa. I když si uvědomuji, že lidé mohou mít na tu realističnost vlastní názor, já odvedl nejlepší práci, jaké jsem byl schopen.

iLiteratura.cz: Když se podívám na obálky vašich knih, mám pocit, že to není ani tak příběh chlapce a draka, ale prostě draka. Co je na dracích tak fascinujícího?
Christopher Paolini: Dvě věci – lidé milují dinosaury. A hlavně: když jste mladí, tak vlastně není moc rozdílů mezi dinosaurem a drakem – snad jen v tom, že draci jsou ještě skvělejší a chrlí oheň! Navíc létají a podle toho, v jakém jste příběhu, mohou být i velmi inteligentní. Můžete se s nimi přátelit, létat na nich… a sníst všechno, co se vám nelíbí.
Druhá věc je ta, že bez ohledu na to, jestli se podíváte na západní, nebo východní mytologii, draci jsou často spojeni se stvořením a zánikem světa. Mohou samozřejmě přinášet štěstí nebo něco takového, ale jsou prostě součástí stvoření.
V mém podání jsou navíc vždy zosobněním něčeho většího. Abyste stvořili dobrého draka, musíte ho brát jako osobnost – musí mít vlastní strachy, vlastní cíle a touhy… Draci to umožňují a to je dělá tak zajímavými. Nabízejí prostě řadu možností, jak je autor může využít.

iLiteratura.cz: Četl jsem, že jste hodně ovlivněný Montanou, kde žijete. Co to konkrétně znamená pro vaše knihy?
Christopher Paolini: No, východní Montana je placka. Nudná placka. Ale ta západní, kde žiji? To jsou hory. Vypadá to tam jak v Pánovi prstenů, vážně. Je to krajina zrozená pro epické příběhy. A já ji vidím každý den z okna své pracovny. Neustále se tam mění světlo a máme tam tolik zvířat – a ne ledajaká! Orly, medvědy, chřestýše… Je to pořád divočina a vy žijete uprostřed dobrodružství.
Je mi jasné, že kdybych žil ve městě, pořád bych chtěl vyprávět příběhy, ale byly by dost jiné. Montana mi dala fyzickou zkušenost s přírodou a jejími nebezpečími, velmi podobnou té, kterou mají některé mé postavy. To je pro mě jako autora naprosto nedocenitelné. A určitě je vidět i to, že na mě působí krása přírody… Když nyní cestuji po světě, všude vidím zajímavé věci, ale vždy budu ovlivněný Montanou. A pokud moji čtenáři do Montany někdy přijedou, stoprocentně si to uvědomí.

iLiteratura.cz: Takže byste neměl problém do té přírody vyrazit a přežít…
Christopher Paolini: Ano, přesně tak. Dokážu rozdělat oheň vším, nejen sirkami. A to už od dětství. Otec mi dal dobré základy. Jak se chovat, jak se vypořádat s přírodou. Měl jsem svůj nůž, své úkryty, toulky krajinou. A naučil jsem se dělat vlastní věci a obdivuji proces tvoření, když něco děláte ručně.

iLiteratura.cz: O čem podle vás je Eragon?
Christopher Paolini: O dospívání a přebírání zodpovědnosti. O tom, jak žít a jak poznávat, co je dobré a co špatné. Ale dobrý příběh klade řadu otázek a já doufám, že můj příběh takový je. A ještě jedna věc, podívejte se na název mé série, Odkaz dračích jezdců. Vypráví o tom, že mladší generace přebírá svět těch starších a zodpovědnost za něj.

iLiteratura.cz: Když se podívám na jméno vašeho fantasy světa (Alagaësia), napadá mě jedno staré klišé, že správný název fantasy světa musí být nevyslovitelný, se spoustou vokálů a divných znamének…
Christopher Paolini: Ano, tohle klišé chápu. To slovo – a spousta dalších v mých knihách – pochází ze staré norštiny nebo staré germánštiny. Tyhle jazyky dávají čtenáři pocit velké atmosféry a něčeho víc…
Ale víte co? Moje osobní zkušenost se čtením fantasy – včetně všech těch divných slov – je skvělá příprava na čtení třeba velkých historických románů nebo románů klasiků z jiné země. Třeba Tolstého Vojny a míru. Pro mě by to byl normálně román o zcela jiném světě, než jaký znám, ale coby fanoušek fantasy se s tím vyrovnám naprosto v pohodě, protože Tolstého Rusko už mě po Středozemi nemůže zaskočit a můžu si ho plně vychutnat. Ano, čtení fantasy je skvělá příprava na čtení a objevování podobných děl!